ISO 1940-1: Požadavky na kvalitu vyvážení pevných rotorů

Analytická zpráva: Podrobná analýza normy ISO 1940-1 “Požadavky na vyvážení tuhých rotorů” a integrace měřicích systémů Balanset-1A do diagnostiky vibrací

Úvod

V moderní inženýrské praxi a průmyslové výrobě je dynamické vyvažování rotujících zařízení základním procesem, který zajišťuje spolehlivost, životnost a bezpečný provoz strojů. Nevyváženost rotujících hmot je nejčastějším zdrojem škodlivých vibrací, které vedou k urychlenému opotřebení ložiskových sestav, únavovému selhání základů a skříní a zvýšené hlučnosti. V globálním měřítku hraje standardizace požadavků na vyvažování klíčovou roli při sjednocování výrobních procesů a kritérií pro přijetí zařízení.

Ústředním dokumentem, který tyto požadavky po desetiletí reguluje, je mezinárodní norma ISO 1940-1. I když v posledních letech dochází v tomto odvětví k postupnému přechodu na novější řadu norem ISO 21940, zásady, fyzikální modely a metodika zakotvené v normě ISO 1940-1 zůstávají základem inženýrské praxe v oblasti vyvažování. Porozumění vnitřní logice této normy je nezbytné nejen pro konstruktéry rotorů, ale také pro specialisty na údržbu, kteří používají moderní přenosné vyvažovací přístroje, jako je Balanset-1A.

Cílem této zprávy je poskytnout vyčerpávající a podrobnou analýzu každé kapitoly normy ISO 1940-1, odhalit fyzikální význam jejích vzorců a tolerancí a ukázat, jak moderní hardwarové a softwarové systémy (na příkladu Balanset-1A) automatizují aplikaci požadavků normy, čímž snižují lidské chyby a zvyšují přesnost vyvažovacích postupů.

Kapitola 1. Rozsah a základní pojmy

První kapitola normy definuje její rozsah a zavádí zásadně důležité rozlišení mezi typy rotorů. Norma ISO 1940-1 se vztahuje pouze na rotory v konstantním (tuhém) stavu. Tato definice je základním kamenem celé metodiky, protože chování tuhých a pružných rotorů se zásadně liší.

Fenomenologie tuhého rotoru

Rotor je klasifikován jako tuhý, pokud jsou jeho elastické deformace pod vlivem odstředivých sil v celém rozsahu provozních otáček zanedbatelně malé ve srovnání se stanovenými tolerancemi nevyváženosti. V praxi to znamená, že rozložení hmotnosti rotoru se významně nemění při změně otáček od nuly do maximální provozní rychlosti.

Důležitým důsledkem této definice je neměnnost vyvážení: rotor vyvážený při nízké rychlosti (například na vyvažovacím stroji v dílně) zůstává vyvážený i při své provozní rychlosti. To umožňuje provádět vyvažování při rychlostech výrazně nižších než provozní rychlost, což zjednodušuje a snižuje náklady procesu.

Pokud rotor pracuje v superkritické oblasti (při rychlostech nad první kritickou ohybovou rychlostí) nebo v blízkosti rezonance, je vystaven značným vychýlením. V tomto případě závisí efektivní rozložení hmotnosti na rychlosti a vyvažování provedené při jedné rychlosti může být při jiné rychlosti neúčinné nebo dokonce škodlivé. Takové rotory se označují jako pružné a požadavky na ně jsou stanoveny v jiné normě – ISO 11342. Norma ISO 1940-1 záměrně vylučuje pružné rotory a zaměřuje se pouze na tuhé rotory.

Vyloučení a omezení

Norma také jasně specifikuje, co nespadá do jejího rozsahu:

Rotory s měnící se geometrií (například kloubové hřídele, vrtulové listy).
Rezonanční jevy v systému rotor–podpěra–základ, pokud nemají vliv na klasifikaci rotoru jako tuhého.
Aerodynamické a hydrodynamické síly, které mohou způsobovat vibrace, které přímo nesouvisí s rozložením hmotnosti.

Norma ISO 1940-1 se tedy zaměřuje na setrvačné síly způsobené nesouhlasem mezi osou hmotnosti a osou otáčení.

Kapitola 2. Normativní odkazy

Aby bylo zajištěno jednoznačné výklad požadavků normy ISO 1940-1, odkazuje tato norma na řadu souvisejících norem. Klíčovou normou je ISO 1925 “Mechanické vibrace – Vyvažování – Slovník”. Tento dokument plní roli slovníku, který stanovuje sémantiku technického jazyka. Bez společného chápání pojmů, jako je “hlavní osa setrvačnosti” nebo “vyvážení momentu”, není možná efektivní komunikace mezi kupujícím zařízení a poskytovatelem vyvažovacích služeb.

Dalším důležitým odkazem je norma ISO 21940-2 (dříve ISO 1940-2), která se zabývá chybami vyvážení. Analyzuje metodické a přístrojové chyby vznikající při měření nevyváženosti a ukazuje, jak je zohlednit při ověřování dodržení tolerancí.

Kapitola 3. Pojmy a definice

Porozumění terminologii je nezbytnou podmínkou pro hloubkovou analýzu normy. Tato kapitola uvádí přesné fyzikální definice, na nichž je založena logika pozdějších výpočtů.

3.1 Vyvažování

Vyvažování je proces zlepšování rozložení hmotnosti rotoru tak, aby se otáčel v ložiscích bez vytváření nevyvážených odstředivých sil, které překračují přípustné limity. Jedná se o iterativní postup, který zahrnuje měření počátečního stavu, výpočet korekčních opatření a ověření výsledku.

3.2 Nevyváženost

Nevyváženost je fyzikální stav rotoru, při kterém se jeho hlavní osa setrvačnosti neshoduje s osou otáčení. To vede k odstředivým silám a momentům, které způsobují vibrace v ložiscích. Ve vektorové formě je nevyváženost U definována jako součin nevyvážené hmotnosti m a její radiální vzdálenosti r od osy otáčení (excentricita):

U = m · r

Jednotkou SI je kilogram-metr (kg·m), ale v praxi je vhodnější jednotka gram-milimetr (g·mm).

3.3 Specifická nevyváženost

Specifická nevyváženost je velmi důležitý pojem pro porovnání kvality vyvážení rotorů s různou hmotností. Je definována jako poměr hlavního vektoru nevyváženosti U k celkové hmotnosti rotoru M:

e = U / M

Tato veličina má rozměr délky (obvykle vyjádřený v mikrometrech, µm, nebo g·mm/kg) a fyzicky představuje excentricitu těžiště rotoru vzhledem k ose otáčení. Specifická nevyváženost je základem pro klasifikaci rotorů do tříd kvality vyvážení.

3.4 Druhy nevyváženosti

Norma rozlišuje několik typů nevyváženosti, z nichž každý vyžaduje vlastní strategii korekce:

Statická nevyváženost. Hlavní osa setrvačnosti je rovnoběžná s osou otáčení, ale posunutá od ní. Lze ji korigovat pomocí jediného závaží v jedné rovině (procházející těžištěm). Typické pro úzké, diskovité rotory.
Nerovnováha páru. Hlavní osa setrvačnosti prochází těžištěm, ale je nakloněna vzhledem k ose otáčení. Výsledný vektor nevyváženosti je nulový, ale moment (dvojice sil) má tendenci “naklánět” rotor. Lze jej eliminovat pouze dvěma závažími v různých rovinách, která vytvářejí kompenzační moment.
Dynamická nevyváženost. Nejobecnější případ, představující kombinaci statické a momentové nevyváženosti. Hlavní osa setrvačnosti není ani rovnoběžná s osou otáčení, ani se s ní neprotíná. Korekce vyžaduje vyvážení alespoň ve dvou rovinách.

Kapitola 4. Relevantní aspekty vyvažování

Tato kapitola podrobně popisuje geometrické a vektorové znázornění nevyváženosti a stanovuje pravidla pro výběr měřicích a korekčních rovin.

4.1 Vektorové znázornění

Jakákoli nevyváženost tuhého rotoru může být matematicky redukována na dva vektory umístěné ve dvou libovolně zvolených rovinách kolmých k ose otáčení. To je teoretické zdůvodnění vyvažování ve dvou rovinách. Přístroj Balanset-1A používá přesně tento přístup a řeší soustavu vektorových rovnic pro výpočet korekčních závaží v rovinách 1 a 2.

4.2 Referenční roviny a korekční roviny

Norma rozlišuje mezi rovinami, ve kterých jsou specifikovány tolerance, a rovinami, ve kterých se provádí korekce.

Toleranční roviny. Obvykle se jedná o ložiskové roviny (A a B). Zde jsou vibrace a dynamická zatížení nejdůležitější pro spolehlivost stroje. Přípustná nevyváženost U_za je obvykle specifikován vzhledem k těmto rovinám.

Korekční roviny. Jedná se o fyzicky přístupné místa na rotoru, kde lze přidávat nebo odebírat materiál (vrtáním, připevňováním závaží atd.). Nemusí se shodovat s rovinami ložisek.

Úkolem inženýra (nebo vyvažovacího softwaru) je převést přípustnou nevyváženost z rovin ložisek na ekvivalentní tolerance v korekčních rovinách, přičemž je třeba zohlednit geometrii rotoru. Chyby v této fázi mohou vést k tomu, že rotor bude formálně vyvážený v korekčních rovinách, ale bude vyvolávat nepřijatelné zatížení ložisek.

4.3 Rotory vyžadující jednu nebo dvě korekční roviny

Norma obsahuje doporučení ohledně počtu rovin potřebných pro vyvážení:

Jedno letadlo. Dostačující pro krátké rotory, jejichž délka je mnohem menší než průměr (L/D < 0,5) a se zanedbatelným axiálním házením. V tomto případě lze vyvážení momentu zanedbat. Příklady: řemenice, úzká ozubená kola, ventilátorová kola.
Dvě letadla. Nezbytné pro protáhlé rotory, u nichž může být nevyváženost momentu významná. Příklady: kotvy motorů, válce papírenských strojů, kardanové hřídele.

Kapitola 5. Úvahy o podobnosti

Kapitola 5 vysvětluje fyzikální logiku, na které jsou založeny stupně kvality vyvážení G. Proč jsou pro turbínu a pro kolo automobilu vyžadovány různé mezní hodnoty nevyváženosti? Odpověď spočívá v analýze napětí a zatížení.

Zákon o podobnosti hmotnosti

Pro geometricky podobné rotory pracující za podobných podmínek je přípustná zbytková nevyváženost U_za je přímo úměrná hmotnosti rotoru M:

U_za ∝ M

To znamená, že specifická nevyváženost e_za = U_za / M by mělo být pro takové rotory stejné. To umožňuje uplatňovat jednotné požadavky na stroje různých velikostí.

Zákon podobnosti rychlosti

Odstředivá síla F vznikající v důsledku nevyváženosti je definována jako:

F = M · e · Ω²

kde Ω je úhlová rychlost.

Aby bylo možné dosáhnout stejné životnosti ložisek a podobné úrovně mechanického namáhání u rotorů pracujících při různých rychlostech, musí odstředivé síly zůstat v přípustných mezích. Pokud chceme, aby specifické zatížení bylo konstantní, pak při zvýšení Ω musí být přípustná excentricita e_za musí klesnout.

Teoretické a empirické studie vedly k následujícímu vztahu:

e_za · Ω = konstanta

Součin specifické nevyváženosti a úhlové rychlosti má rozměr lineární rychlosti (mm/s). Charakterizuje lineární rychlost těžiště rotoru kolem osy otáčení. Tato hodnota se stala základem pro definici stupňů kvality vyvážení G.

Kapitola 6. Specifikace tolerancí vyvážení

Toto je prakticky nejdůležitější kapitola, která popisuje metody pro kvantitativní stanovení tolerancí vyvážení. Norma navrhuje pět metod, ale dominantní je metoda založená na systému stupňů kvality G.

6.1 G Hodnocení kvality rovnováhy

Norma ISO 1940-1 zavádí logaritmickou stupnici stupňů kvality vyvážení, označenou písmenem G a číslem. Číslo představuje maximální přípustnou rychlost těžiště rotoru v mm/s. Rozdíl mezi sousedními stupni je faktor 2,5.

Následující tabulka poskytuje podrobný přehled stupňů G s typickými typy rotorů. Tato tabulka je hlavním nástrojem pro výběr požadavků na vyvážení v praxi.

Tabulka 1. Stupně kvality rovnováhy podle normy ISO 1940-1 (podrobné)

Stupeň G	e_za · Ω (mm/s)	Typické typy rotorů	Komentář odborníka
G 4000	4000	Klikové hřídele pomaloběžných lodních dieselových motorů na pevných základech.	Zařízení s velmi volnými požadavky, kde jsou vibrace pohlcovány masivními základy.
G 1600	1600	Klikové hřídele velkých dvoutaktních motorů.
G 630	630	Klikové hřídele velkých čtyřtaktních motorů; lodní dieselové motory na pružných úchytech.
G 250	250	Klikové hřídele vysokootáčkových vznětových motorů.
G 100	100	Kompletní motory osobních automobilů, nákladních automobilů, lokomotiv.	Typická třída pro spalovací motory.
G 40	40	Kola a ráfky automobilů, kardanové hřídele.	Kola jsou vyvažována relativně hrubě, protože samotná pneumatika způsobuje značné odchylky.
G 16	16	Kardanové hřídele (speciální požadavky); zemědělské stroje; součásti drtičů.	Stroje pracující v náročných podmínkách, ale vyžadující spolehlivost.
G 6.3	6.3	Obecný průmyslový standard: ventilátory, čerpadla, setrvačníky, běžné elektromotory, obráběcí stroje, válce papírenských strojů.	Nejběžnější třída. Pokud nejsou kladeny žádné zvláštní požadavky, obvykle se používá třída G 6.3.
G 2.5	2.5	Vysoká přesnost: plynové a parní turbíny, turbogenerátory, kompresory, elektromotory (>80 mm výška středu, >950 ot./min).	Nezbytné pro vysokorychlostní stroje, aby se zabránilo předčasnému poškození ložisek.
G 1	1	Přesné zařízení: pohony brusných vřeten, magnetofony, malé vysokorychlostní armatury.	Vyžaduje zvláště přesné stroje a podmínky (čistota, nízké vnější vibrace).
G 0.4	0.4	Ultra přesné zařízení: gyroskopy, přesná vřetena, optické diskové jednotky.	Blízko hranice konvenčního vyvažování; často vyžaduje vyvažování v ložiscích samotného stroje.

6.2 Metoda výpočtu U_za

Přípustná zbytková nevyváženost U_za (v g·mm) se vypočítá z třídy G podle vzorce:

U_za = (9549 · G · M) / n

kde:

G je stupeň kvality vyvážení (mm/s), například 6,3,
M je hmotnost rotoru (kg),
n je maximální provozní otáčky (ot./min),
9549 je jednotkový převodní koeficient (odvozený z 1000 · 60 / 2π).

Příklad. Uvažujme rotor ventilátoru o hmotnosti M = 200 kg pracující při n = 1500 ot/min, se specifikovanou třídou G 6.3.

U_za ≈ (9549 · 6,3 · 200) / 1500 ≈ 8021 g·mm

Jedná se o celkovou přípustnou zbytkovou nevyváženost rotoru jako celku. Ta musí být následně rozdělena mezi jednotlivé roviny.

6.3 Grafická metoda

Norma obsahuje logaritmický diagram (obrázek 2 v ISO 1940-1), který uvádí vztah mezi rychlostí otáčení a přípustnou specifickou nevyvážeností pro každý stupeň G. Pomocí něj může technik rychle odhadnout požadavky bez výpočtů, a to tak, že najde průsečík rychlosti rotoru s požadovanou čarou stupně G.

Kapitola 7. Přidělení přípustné zbytkové nevyváženosti korekčním rovinám

U_za vypočítaná v kapitole 6 se vztahuje na těžiště rotoru. V praxi se však vyvažování provádí ve dvou rovinách (obvykle v blízkosti ložisek). Kapitola 7 upravuje, jak rozdělit tuto celkovou toleranci mezi korekční roviny – což je kriticky důležitá fáze, ve které dochází často k chybám.

7.1 Symetrické rotory

V nejjednodušším případě symetrického rotoru (těžiště přesně uprostřed mezi ložisky a korekčními rovinami symetrickými vůči němu) je tolerance rozdělena rovnoměrně:

U_{za, L} = U_za / 2
U_per,R = U_za / 2

7.2 Asymetrické rotory (rotory mezi ložisky)

Pokud je těžiště posunuto směrem k jednomu ložisku, tolerance se rozdělí úměrně statickým reakcím na ložiska (nepřímo úměrně vzdálenostem).

Nechť L je vzdálenost mezi tolerančními rovinami (ložisky), a vzdálenost od těžiště k levému ložisku, b k pravému ložisku.

U_{na osobu, vlevo} = U_za · (b / L)
U_{na osobu, správně} = U_za · (a / L)

Ložisku, které nese větší statické zatížení, je tedy přidělen větší podíl tolerance nevyváženosti.

7.3 Přesahující a úzké rotory

Jedná se o nejsložitější případ, který norma zohledňuje. U rotorů s významnou vyčnívající hmotou (například u čerpadlového oběžného kola na dlouhé hřídeli) nebo v případě, že jsou korekční roviny blízko u sebe (b < L/3), již jednoduché rozdělení není dostačující.

Nevyvážená hmota na vyčnívající části vytváří ohybový moment, který zatěžuje jak blízká, tak vzdálená ložiska. Norma zavádí korekční faktory, které zpřísňují tolerance.

U vyčnívajících rotorů je třeba tolerance přepočítat pomocí ekvivalentních ložiskových reakcí. To často vede k výrazně nižší přípustné nevyváženosti ve vyčnívající rovině ve srovnání s rotorem mezi ložisky stejné hmotnosti, aby se zabránilo nadměrnému zatížení ložisek.

Tabulka 2. Srovnávací analýza metod přidělování tolerance

Typ rotoru	Metoda přidělování	Funkce
Symetrický	50% / 50%	Jednoduché, ale ve své čisté podobě vzácné.
Asymetrický	Úměrné vzdálenostem	Zohledňuje posun těžiště. Hlavní metoda pro hřídele mezi ložisky.
Převislý	Přerozdělení na základě momentu	Vyžaduje řešení statických rovnic. Tolerance jsou často výrazně sníženy, aby byla chráněna vzdálená ložiska.
Úzký (b ≪ L)	Oddělte statické a párové limity	Doporučuje se specifikovat statickou nevyváženost a momentovou nevyváženost samostatně, protože jejich vliv na vibrace se liší.

Kapitola 8. Chyby v rovnováze

Tato kapitola přechází od teorie k realitě. I když je výpočet tolerance dokonalý, skutečná zbytková nevyváženost může být vyšší kvůli chybám v procesu. Norma ISO 1940-1 klasifikuje tyto chyby jako:

Systematické chyby: nepřesnosti kalibrace stroje, excentrické upínací přípravky (trny, příruby), vlivy drážek pro pera (viz ISO 8821).
Náhodné chyby: hluk přístrojů, vůle v podpěrách, změny v usazení a poloze rotoru při opětovné montáži.

Norma vyžaduje, aby celková chyba měření nepřekročila určitou část tolerance (obvykle 10–15%). Pokud jsou chyby velké, musí být pracovní tolerance použitá při vyvažování zpřísněna, aby bylo zajištěno, že skutečná zbytková nevyváženost, včetně chyby, stále splňuje stanovený limit.

Kapitoly 9 a 10. Sestavení a ověření

Kapitola 9 varuje, že vyvážení jednotlivých komponent nezaručuje vyvážení celé sestavy. Chyby při montáži, radiální házení a excentricita spojky mohou zrušit pečlivé vyvážení komponent. Doporučuje se provést finální vyvážení plně smontovaného rotoru.

Kapitola 10 popisuje postupy ověřování. Pro právně platné potvrzení kvality vyvážení nestačí vytisknout lístek z vyvažovacího stroje. Je nutné provést kontrolu, která vyloučí chyby stroje – například indexový test (otáčení rotoru vůči podpěrám) nebo použití zkušebních závaží. K provedení těchto kontrol v terénu lze použít přístroj Balanset-1A, který měří zbytkové vibrace a porovnává je s vypočtenými limity ISO.

Integrace Balanset-1A do ekosystému ISO 1940-1

Přenosný přístroj Balanset-1A (vyrobený společností Vibromera) je moderním řešením, které umožňuje implementaci požadavků normy ISO 1940-1 v terénu, často bez nutnosti demontáže zařízení (vyvažování na místě).

1. Automatizace výpočtů podle normy ISO 1940-1

Jednou z hlavních překážek při uplatňování normy je složitost výpočtů v kapitolách 6 a 7. Inženýři často přeskočí přesné výpočty a spoléhají se na intuici. Balanset-1A tento problém řeší pomocí vestavěné kalkulačky tolerance ISO 1940.

Pracovní postup: uživatel zadá hmotnost rotoru, provozní rychlost a vybere stupeň G ze seznamu.

Výsledek: software okamžitě vypočítá U_za a co je nejdůležitější, automaticky jej rozděluje mezi korekční roviny (rovina 1 a rovina 2) s přihlédnutím k geometrii rotoru (poloměry, vzdálenosti). Tím se eliminují lidské chyby při práci s asymetrickými a vyčnívajícími rotory.

2. Soulad s metrologickými požadavky

Podle svých specifikací poskytuje Balanset-1A přesnost měření rychlosti vibrací ±5% a přesnost fáze ±1°. Pro třídy G16 až G2.5 (ventilátory, čerpadla, standardní motory) je to více než dostačující pro spolehlivé vyvažování.

Pro stupeň G1 (přesné pohony) je přístroj také použitelný, ale vyžaduje pečlivou přípravu (minimalizace vnějších vibrací, zajištění úchytů atd.).

Laserový tachometr zajišťuje přesnou synchronizaci fází, která je rozhodující pro oddělení nevyvážených komponent při vyvažování ve dvou rovinách, jak je popsáno v kapitole 4 normy.

3. Postup vyvažování a podávání zpráv

Algoritmus přístroje (metoda zkušební hmotnosti / koeficientu vlivu) plně odpovídá fyzikálním vlastnostem tuhého rotoru popsaným v normě ISO 1940-1.

Typická sekvence: změřte počáteční vibrace → nainstalujte zkušební závaží → změřte → vypočítejte korekční hmotnost a úhel.

Ověření (kapitola 10): po instalaci korekčních závaží provede přístroj kontrolní měření. Software porovná výslednou zbytkovou nevyváženost s tolerancí ISO. Pokud je stav U_res ≤ U_za je splněna, na obrazovce se zobrazí potvrzení.

Podávání zpráv: Funkce F6 “Zprávy” generuje podrobnou zprávu obsahující počáteční data, vektory nevyváženosti, korekční váhy a závěr o dosaženém stupni G (například “Dosaženo stupně kvality vyvážení G 6,3”). Tím se přístroj mění z nástroje údržby na řádný nástroj kontroly kvality vhodný pro formální předání zákazníkovi.

Tabulka 3. Shrnutí: Implementace požadavků normy ISO 1940-1 v Balanset-1A

Požadavek normy ISO 1940-1	Implementace v Balanset-1A	Praktický přínos
Stanovení tolerance (kap. 6)	Vestavěná kalkulačka třídy G	Okamžitý výpočet bez ručního zadávání vzorců nebo tabulek.
Přidělení tolerance (kap. 7)	Automatické přiřazení podle geometrie	Zohledňuje asymetrii a převislou geometrii.
Vektorová dekompozice (kap. 4)	Vektorové diagramy a polární grafy	Vizualizuje nevyváženost; zjednodušuje umístění korekčních závaží.
Kontrola zbytkové nevyváženosti (kap. 10)	Porovnání U v reálném čase_res vs U_za	Objektivní hodnocení “splnil/nesplnil”.
Dokumentace	Automatické generování zpráv	Hotový protokol pro formální dokumentaci kvality rovnováhy.

Závěr

Norma ISO 1940-1 je nepostradatelným nástrojem pro zajištění kvality rotačních zařízení. Její pevný fyzikální základ (zákony podobnosti, vektorová analýza) umožňuje použít společná kritéria na velmi odlišné stroje. Současně však složitost jejích ustanovení – zejména přidělování tolerancí – dlouho omezovala její přesné použití v terénních podmínkách.

Vznik nástrojů, jako je Balanset-1A, eliminuje rozdíly mezi teorií ISO a praxí údržby. Díky začlenění logiky normy do uživatelsky přívětivého rozhraní umožňuje tento nástroj pracovníkům údržby provádět vyvažování na světové úrovni, prodlužovat životnost zařízení a snižovat poruchovost. S takovými nástroji se vyvažování stává přesným, opakovatelným a plně dokumentovaným procesem, nikoli “uměním” praktikovaným několika odborníky.

Oficiální norma ISO

Úplný oficiální standard naleznete na adrese: ISO 1940-1 v obchodě s ISO

Poznámka: Výše uvedené informace jsou přehledem normy. Úplný oficiální text se všemi technickými specifikacemi, podrobnými tabulkami, vzorci a přílohami je nutné zakoupit v plné verzi od ISO.

← Zpět na hlavní index